Co vše se uvolňuje z mikroplastů ve vodním prostředí? – Nová publikace ÚH v časopise Journal of Hazardous Materials
Problematika mikroplastů vyskytujících se ve vodním prostředí získává v posledních letech velkou pozornost odborné i laické veřejnosti. Postupně se tak rozšiřuje povědomí o tom, kolik mikroplastů se v mořích, řekách, jezerech atd. může nacházet, jak jsou velké, jaký mají tvar nebo které polymery je tvoří nejčastěji. Jak ale mikroplasty interagují s vodním prostředím? Touto otázkou se zabývá nový článek „Continuous long-term monitoring of leaching from microplastics into ambient water – A multi-endpoint approach“, který byl právě publikován v prestižním časopise Journal of Hazardous Materials.
Mikroplasty jsou tvořeny syntetickými polymery – a nejen jimi
Mikroplasty jsou obecně definovány jako plastové částice nepřesahující velikost 5 mm. Jejich základem mohou být nejrůznější polymery; velmi často jsou ve vodním prostředí nacházeny mikroplasty tvořené např. polypropylenem (PP), polyetylenem (PE) nebo polyetylentereftalátem (PET). Plastové materiály (a tedy i mikroplasty) však kromě polymerů obsahují také řadu tzv. aditiv, která cíleně modifikují vlastnosti plastů – podle jejich funkce lze rozlišovat např. změkčovadla, plnidla, stabilizátory, antioxidanty, zpomalovače hoření, barviva aj. Jako aditiva slouží stovky rozdílných látek, přičemž v některých případech mohou aditiva tvořit značnou část plastových materiálů (až cca 70 % jejich hmotnosti). Celkové složení (mikro)plastů tak může být velmi různorodé a existuje velmi široké spektrum látek, které se z nich potenciálně může uvolňovat.
Uhlík, kovy, aditiva…
V rámci publikované studie byly po dobu 12 týdnů kontinuálně analyzovány vodné výluhy 16 rozdílných typů mikroplastů připravených z komerčně dostupných plastových předmětů. Bylo zjištěno, že většina studovaných mikroplastů uvolňuje značné množství rozpuštěného organického uhlíku (dissolved organic carbon – DOC); maximální zjištěné množství bylo cca 65 mg DOC na 1 g mikroplastů. Nejvíce DOC se uvolňovalo z měkčených plastových materiálů na bázi polyuretanu (PUR), polyvinylchloridu (PVC) a butadien-akrylonitrilového kaučuku (NBR). Některé výluhy navíc obsahovaly také rozpuštěný anorganický uhlík a/nebo jeden či více dalších prvků – mezi detekovanými byly hliník, baryum, vápník, železo, draslík, hořčík, mangan, sodík, křemík a zinek. Nejčastěji a zároveň v nejvyšším množství (až cca 2,3 mg na 1 g mikroplastů) se uvolňoval vápník. V rámci snahy přesně identifikovat konkrétní látky uvolňující se ze studovaných mikroplastů bylo zjištěno cca 80 chemických individuí, mezi nimi i látky škodlivé pro člověka a životní prostředí obecně, např. bisfenol A nebo ftaláty. Řada z identifikovaných látek patří mezi aditiva nebo meziprodukty chemických syntéz, výluhy z mikroplastů však mohou obsahovat také např. produkty degradace polymerů.
Výsledky této studie dokazují, že zvláště z některých typů mikroplastů se může do vodního prostředí uvolňovat v různém množství celá řada látek. Pozornost zasluhují nejen konkrétní chemická individua spjatá s přítomností (mikro)plastů, ale také jejich potenciální vliv na výskyt a transport jednotlivých prvků ve vodním prostředí.